Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pátý díl bude o depresi, zmaru a temnotě. Desek není mnoho, ale o to jsou hutnější a výživnější. Za poslední rok sbírka nejlepší hřbitovní i záhrobní tématiky, rámovaná černokovem, funeral doomem, post metalem a H. P. Lovecraftem.
QUERCUS - Vereferum
Morbivod mě vždycky míjel. I když oba žijeme po téměř stejnou dobu ve stejném městě, jeho tvorba se mi vždy obloukem vyhýbala. QUERCUS jsou výjimkou. Pro mě jednoznačně to nejlepší, co jsem kdy z jeho produkce slyšel. Funerální doom, kterému dominují varhany, mě neustále svojí náladou hází do hororové pohádky Panna a netvor od mistra Juraje Herze. Monumentální masiv z katedrály a plačící záhrobní kytary. Sedmá nahrávka QUERCUS je zdaleka nejdál z celé diskografie jak po stránce hudební, zvukové i vizuální. Všechno zapadlo tam, kam má.
HNUS UMÍRAJÍCÍ - Hnus Umírající
Pohrobek mrkvového Satana, zvaného !ÚL.. Kdo zná minulost, nebude překvapen. Blackmetalová řemeslná poctivost, české texty, důraz na čitelné melodické linky a povětšinou střední tempa. Pekelná pětka dokáže i po odchodu Zubucha držet srozumitelnost a poetičnost v textech balených do infernálního skřehotáku a stejně tak atmosféru. Nádavkem je tu stále několik důležitých míst, ke kterým se budete rádi vracet.
DROM/BLUES FOR THE REDSUN - Fullmoon Alchemy Narcotic Session
DROM se rozhodli udělat skoro dvacetiminutovou litanii se zvukem, který lze označit za to nejvzdušnější, co jsem z jejich útrob slyšel. Na žádné jiné jejich desce nezní liberecké bažiny tak vodnatě. Zvukové odtučnění ale neznamená, že tu DROM nedokáží pracovat s osudovostí a tíživostí, ba naopak. Atmosféra úplňkové půlnoci nikdy neměla lepší zvukovou kulisu. BLUES FOR THE REDSUN tu jsou ve své klasické poloze. Šestnáctiminutový riffový válec ohlodaný na kost. Hudební úmor, infikovaný prašivinou.
POSTCARDS FROM ARKHAM – Øakvyl
Deska, na které se z Frodysova one man projektu stala plnohodnotná kapela s regulérními členy. Přísaha na artefakty H. P. Lovecrafta stále trvá a stejně tak určitá stylová neukotvenost, která v sobě integruje black metal, post rock i papundeklové klávesové stěny. „Øakvyl“ rozhodně stojí za zmínku díky cílevědomosti a ambicím, bohužel jim v cestě stojí dvě hlavní překážky. Zvuk a nesoudržnost. I tak tu jednoznačně má tato výjimečná deska své místo.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.